Přirozené prostředí
Šimpanzi se na dálku poznají podle rytmu bubnování na kořeny velkých stromů

Šimpanzi žijící v ugandské divočině si posílají vzkazy pomocí bubnování na kořeny u paty kmenů velkých stromů. Každý má svůj rytmus a styl, který dokáže rozpoznat po několika týdnech i člověk. Zvířata o sobě podávají zprávy, kde právě jsou a co dělají, tvrdí se ve studii zveřejněné v časopise Animal Behaviour.

Catherine Hobaiterová ze skotské univerzity v St. Andrews v rozhovoru s rozhlasovou stanicí BBC Radio 4 řekla, že šimpanzi na silné kořeny stromů bubnují horními i dolními končetinami. "Když na kořeny opravdu silně udeříte, rezonuje to a vydává hluboký, dunivý zvuk, který se šíří lesem. Často dokážeme rozeznat, které zvíře právě bubnuje. Byli jsme schopni identifikovat konkrétní zvíře, které jsme hledali. Když to dokážeme my, pak oni jistě taky," řekla Hobaiterová.

Podle vědců samci bubnují ve vlastním, charakteristickém rytmu a doprovázejí to zvuky vydávanými ústy. Vesta Eleuteriová z Vídeňské univerzity, která studii vedla, tvrdí, že zatímco některá zvířata volí pravidelný rytmus podobně jako bubeníci rockových nebo bluesových kapel, jiná rytmus častěji mění, jak je to běžné například v jazzu. "Překvapilo mne, že jsem byla po několika týdnech strávených v lese schopná rozeznat, které zvíře právě bubnuje," řekla Eleuteriová.

Styl šimpanze, který dostal jméno Tristan, popsala jako hru bývalého bubeníka skupiny Led Zeppelin Johna Bonhama. "Bubnuje v dlouhých a rychlých sekvencích, které rozeznáte i z dálky a můžete říct: 'To je Tristan,' " řekla Eleuteriová.

Zvířata podle vědců používají charakteristický rytmus, jenom když se přemísťují; sama si zvolí, zda prozradí, kde jsou, nebo ne.

Výzkum přispěl k pochopení dlouho nezodpovězené otázky o komunikaci šimpanzů. Je známo, že se navzájem zdraví, když se potkají, ale neloučí se, když se rozcházejí do lesa. "Nemusejí se loučit, protože mají prostředek, jak zůstat v kontaktu, i když nejsou spolu," řekla Hobaiterová.